Tříkrálová sbírka 2008

Z kolednických postřehů…..

Vycházíme tři – není to ani moc, ani málo- snad tak akorát. Na okázalá hrdinství to však rozhodně nestačí. Nechodili jsme s doprovody dromedárů a zlatými rouchy, nerozsévali růžové kvítky. Něco snad přece – s každou mincí, která cinkla do kasičky, bylo cítit, jak váha dobroty a štědrosti převažuje nad vlažností a laskavostí. I my jsme však pocítili, že je potřeba tlouci – nejen na dveře opevněných bytů a kovaných pokladnic – ale i na stěny srdcí. Srdcí, která jsou pod šedou a studenou slupkou živá a čekající. Čekající na výzvu – zaťukání. A možná právě na to Vaše…

———————

 

Letos poprvé jsem vedl jednu ze skupinek tříkrálových koledníků. Abych pravdu řekl, nejsem žádný hrdina a tak loňské službě při této charitativní akci jsem se raději vyhnul. Obavy, jak nás lidé přijmou nebo dokonce odmítnou zůstaly, ale vědomí, že tato tříkrálová sbírka slouží správné věci – pomoci těm nejpotřebnějším lidem, lidem v nouzi – nakonec ve mně zvítězilo a já se přihlásil.

A už tu byla sobota – den našeho koledování. Své „tři krále“ šikovné tři brášky,Vaška, Pepíka a Jiříka, jsem nejprve pozval domů na vydatnou rajskou a horký čaj. Po obědě jsme u klavíru ještě jednou přezkoušeli koledu, aby nám to dobře zpíval, pak ještě rychle načernit Pepíka – Baltazara, upravit královské koruny a už jsme vyrazily donádherného, ale mrazivého odpoledne. Sníh nám křupal pod nohama, když jsme scházeli dolů Nádražní ulicí. Baltazar nesl na tyči připevněnou stříbrnou hvězdu, Kašpar se zvonkem nám vesele cinkal do kroku, Melichar s košinkou plnou tříkrálových cukříků a nakonec já s pokladničkou.

Naše obavy, jak budeme přijati se zakrátko plně rozplynuly. Všude tam, kde nám otevřeli, jsme se setkali s milým přijetím a pochopením. Dodnes mám před sebou tváře mnohých, jak se při našem zpívání rozjasnily a naplnily radostným dojetím.

Nejkrásnější zážitek byl, když jsme potkaly dva malé caparty před „pentagonem“ .

„Jé, tří králové, pojďte taky k nám domů! A my umíme tak zpívat, my se to učili ve školce.“ A hned se jeden z nich zhluboka nadechl a naplno spustil: „ My, tři králové, jdeme k vám, štěstí zdraví přejeme vám!“ Bylo to tak bezprostřední, tak upřímné a nám se hned líp koledovalo. Tři a půl hodiny trvalo, než jsme obešli celý náš rajon . Byli jsme unaveni, ale šťastni. Dobrá věc se podařila.

A já se těším se svými koledníky na příští tříkrálovou sbírku.

 

————————————

 

Když jsem se připravovala na tříkrálovou sbírku, přiznám se, že jsem necítila jen nadšené odhodlání vykonat něco prospěšného, ale i rozpaky z nepřijetí a odmítnutí. Moje představy však byly vysoko překonány. Čekalo nás krásné přijetí v mnoha rodinách a děkuji jim za to. Mnohem snadněji pak překonáte lítost nad vlnící se záclonou v okně a zavřenými dveřmi. Nejde o lítost z nižšího finančního přínosu, ale z nepochopení pravé hodnoty tříkrálové sbírky.

Mám-li psát o nejhezčím zážitku tohoto dne, pak jeden okamžik mám stále před sebou.V našem přiděleném úseku stál i penzion důchodců. V přízemí nám otevřela paní, která velmi těžko mluvila. Stěží jsem pochopila, že je po třechmozkových příhodách, a že se omlouvá za špatnou výslovnost. Začali jsme hrát a zpívat. Po chvíli se přidala k nám. Měla krásný hlas. A když naše koleda skončila, ona zpívala dál sloky, které se na Tři krále zpívaly, když ona byla malá. V písni jsme rozuměli každému jejímu slovu. Při zpěvu mě držela za ruku, z jejích očí vyzařovala radost, v mých bylo dojetí. I kluci překvapením zapomněli zavřít pusy.

Když jsme pak přecházeli do druhé ulice, ozývaly se za mnou pokusy mých koledníků zazpívat přidávané sloky staré písně. Děkuji této paní, která nám dala víc, než příspěvek do kasičky. Děkuji všem lidem za otevřená srdce.